Již pár dnů jsem byla zabydlená v Krakowě a denodenně jsem chodila do ČNC v Mogile. Pravidelně jsem při tom míjela dřevěný kostelík sv. Bartoloměje, který mě na pravní pohled zaujal převážně tím, že je celý ze dřeva.

Kostelík nemá přesné datum založení, nicméně v pramenech se o něm poprvé zmiňují již roku 1329. Stejně jako Mogilu ho založili cisterciáci. roku 1466 byl kostel po požáru znovu vystaven a r. 1740 přestavěn a modernizován. Kolem 1839 byly provedeny drobné přestavby a úpravy, jinak je kostel v původním stavu.

Proto, a také z jiných důvodů, jsme se rozhodli, že se pokusíme dostat alespoň za zeď, která celý kostel obtáčela kolem dokola. Vzala jsem za kliku a otevřela vrátka. Celá smečka holek za mnou mě vtlačila dovnitř. Zjistily jsme, že kolem kostelíka se nachází velký zatravněný prostor. Přemýšlela jsem, jakto že je téměř v centru Krakowa kostelík s tak velkým "nevyužitým" prostorem. Své myšlenky jsem řekla nahlas a vzápětí se mi dostalo odpovědi, že s největší pravděpodobností zase tak nevyužitý není, protože ačkoli žádné náhrobky ani kříže nejdou vidět, mohl zde být v minulosti hřbitov.

Kostel bohužel nebyl otevřen, ale nad dveřmi jsme viděli datum rekonstrukce, 1839. Byla to nádhera.

O pár dní později jsem kolem kostelíku procházela znovu a opět jsem obdivovala nádheru tmavého dřeva poznamenaného úctyhodným stářím. Do mého zorného pole se ale vloudilo něco, co nepatřilo ani ke kostelíku ani ke hřbitovu kolem kostela. V rohu, skoro u zdi,  seděli v trávě mladí lidé na dece a povídali si. Zřejmě o něčem veselém, protože se smáli. Překvapeně jsem zůstala stát. Po zkušenostech z předprogramu jsem byla připravena téměř na vše, ale picknick na hřbitově ve mě ještě dlouhou dobu zanechává určitý pocit. Pocit, že nejsme jediní (my žijící) kteří ještě možná čekají, až přijde ve slávě soudit nás i mrtvé. I ty, co nemají náhrobek.