"Modlitbaaaaaa!" Ozvalo se z obývacího pokoje. Zaklapla jsem notebook, natáhla si mikinu a šla. Každý večer probíhá velmi podobně. Navečeříme se společně,  pak se umyje nádobí a poté následuje krátká pauza na cokoliv, co potřebuje kdokoli z nás udělat. Po zahlaholení nejčastěji slova "modlitba" se sejdeme v obýváku a řekneme si ve zkratce, co každý budeme dělat přes týden,  popřípadě kdo kam koho zaveze a doprovodí. Ve chvíli,  kdy jsem přicházela ke zbytku své rodiny,  řešil právě svůj program můj bratr. "No, takže v pondělí nevím kdy přijdu," řekl poměrně pubertálně přeskakujícím hlasem Honza. "Tak v kolik končíš ve škole?" zeptal se zatím klidným hlasem otec. "Mám do půl třetí ale doma nevím kdy budu." "Honzíku, jakto že to nevíš? V jaké jsi třídě? " položila matka řečnickou otázku. "Když končíš o půl třetí,  tak přičteš hodinu na oběd a cestu domů,  takže tady budeš o půl čtvrté," nenechal si otec vzít slovo. "No, tak dobře no. V úterý, " snažil se bratr urychlit předprogram, "přijdu asi ve čtyři a pak mám večer gymnastiku. Ale tam už nechci chodit." Matce tělocvikářce se to hrubě nelíbilo a začala těžce protestovat. "Ale Honzíku! Proč bys tam nechodil? To by byla hloupost. Vždyť ti to tak hezky jde!" Otec se zatvářil vážně. "A proč tam nechceš chodit?" Bratr jen tak mimochodem udělal stojku a mluvil hlavou dolů: "Tak já tam nikoho neznám. Tom už tam přestal chodit." Otec protočil oči. "Tak se bav s někým jiným. Vždyť vás do gymnastiky chodí asi dvacet." To se ale bratrovi moc nelíbilo a tak začal chodit kolem dokola po rukou. "Ale tak jak to mám asi udělat? Já tam nikoho neznám." "Tak se máš seznámit," vstoupila do rozhovoru matka. "A jak asi?" "Normálně prijedeš k někomu a řekneš ahoj," odpověděl pro změnu otec. "Joo, určitě," uchechtl se Honzík. "Tak tys taťko beztak nechodil do žádného kroužku,  protože když jsi byl tak starý jak já žádné nebyly." Konečně jsem se do rozhovoru zapojila i já: "Jo, no. Před padesáti lety nebyly vůbec žádné kroužky a všude kolem lidí pobíhali dinosauři." Tím byla konverzace ukončena,  protože se otec začal bezmocně smát a matka se k němu posléze přidala. Já jen seděla v rohu gauče a usmívala jsem se nad skutečností,  že i já můžu být členem tohoto světského šílenství.