Vzhledem k událostem posledních pár dní si myslím, že je poměrně jasné, o čem bude dnešní článek.

19.7. v úterý začalo doma skoro peklo. Já se snažila sbalit do Krakowa a na předprogram, přičemž jsem neustále musela bratrovi opakovat, že můj pokoj není holubník a tím pádem nemůže jen tak přiletět, rozvířit do té doby klidně usazený chaos a odletět. Bohužel můj drahocený bratr, v té chvíli vlastně holub, mě nechtěl poslouchat. Proto bylo balení se ještě náročnější. Avšak nakonec vše dobře dopadlo a já v 23:30 zapadla do postele s pocitem nevýslovného štěstí a slasti, že zítra už jen vezmu batoh a svačinu a pojedu směr Krakow!!!

To jsem se ale spletla.

Nejen, že jsem ve středu něměla všechno sbaleno (kartáček, pasta, svačina, pití, ručník, sverty,...), ale můj bratr se proměnil v lachtana, jehož cílem bylo přerušit můj životní sen, kterým bylo dostat se do Krakowa relativně v klidu a pohodě. 

V momentu, kdy jsem už doslova vybíhala ze dveří se spožděním a s požehnáním plačící mamky, babičky i dědy (táty ne, protože ten se mnou jel až do Ostravy) se Lachtan rozběhl ke mně s typickým lachtaním hýkáním a s plaveckým kruhem kolem pasu (byl mu docela těsný, ale asi mu to nevadilo). "Marihuánko!" zběsile vykřikl. Zarazil mě. Ne snad pro neobvyklé oslovení, poslední půlrok mi neřekl jinak, ale pro téměř láskyplný tón hlasu. Překvapilo mě to natolik, že jsem ve dveřích zůstala stát s otevřenou pusou. Po chvíli jsem se ale vzpamatovala a řekla: "Co potřebuješ?" "Já se jen chci zeptat," říkal očima upřenýma na meloun, který třímal v jedné ruce. "Žerou tuleni melouny?"

Každý má svůj sen a chce za ním jít. Někdy to dáváme hodně hlasitě a okatě najevo, kam směřujeme. Ale můj bratr-lachtan mě vrátil nohama na zem. Není důležité, kam chci jít a co chci dokázat já, ale co chtějí a dokázat mohou lachtani.