Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jaký článek napíšu na Signály příště. Bohužel mě nic nenapadalo. Z vedlejšího pokoje ke mně doléhaly hlasy: „Honzo, jak to, že jsi dnes dostal trojku?“ „Plotože jsem chytlej!“zvolal rozradostněně můj bratr, kterým stále cloumá puberta. „Honzo, řekni něco Honzovi,“ obrátil se matčin hlas na otce. Otec se posunul na židli, která mohutně zavrzala, a odvrátil hlavu od televize. „Honzo, z čeho máš trojku?“ Podle dupání a tleskání jsem usoudila, že bratr začal poskakovat okolo stolu, jako obvykle. „Asi z angličtiny.“ „Asi, nebo určitě?“ tázal se otec, který byl rozzuřen, že se nemůže plně věnovat hokeji. „Ne, vlastně to bylo z češtiny,“ ustal můj bratr na chvíli v pohybu. V té chvíli mě opravdu začalo zajímat, co na to matka – češtinářka – odpoví, a tak jsem se nenápadně přesunula do obýváku. Když jsem přicházela, má matka nevěřícně hleděla na bratra. „Cože?“ zeptala se se špatně předstíraným klidem v hlase. „Tak to prostě nešlo. Ona tam dala úplně špatné otázky, které jsme ještě ani nebrali a navíc jsme na to měli jen deset minut.“ Šla jsem si nalít do kuchyně sklenici vody. Matka stále zírala na bratra, stejně jako otec. Oba dva ale z naprosto odlišného důvodu. Matka chtěla situaci vyřešit, aby její učitelská duše byla uspokojena, zatím co otec spíše proto, aby se mohl opět ponořit do druhé třetiny ještě před reklamou. Na bratra už přicházela dlouhá chvíle, a tak začal dělat stojky. Stojka, dřep, vztyk, stojka, dřep, vztyk, … V té chvíli matka zapomněla na dřívější spor pro sport, který zastávala ještě horlivěji než češtinu. „Honzo, stůj!“ Bratr matku uposlechl a zastavil svou činnost, jenže byl zrovna v pozici „stojka“. Matka protočila oči a přikázala mu, aby se normálně postavil. Bratr se tedy postavil do pozoru jako voják. Matka rozčileně zamrkala, pak se zhluboka nadechla a spustila: „Kolikrát jsem ti říkala, jak máš cvičit? Stojka, dřep, vztyk,“ opravdu vypadala jako generál. „Upažit a pomalu zvednout ruce nad hlavu, aby se záda neničila!“ Věty téměř křičela. Ačkoli to nebylo nutné, protože v obýváku vládlo naprosté ticho. Bratr se jakoby zahanbeně, ve skutečnosti ironicky a pubertálně, začal matce omlouvat a doslova plazit u nohou: „Plomiň, plomiň, já šem nechtěl!“ Otec to nevydržel a zapnul si televizi. Já šla do pokoje a už si nedělala starosti, o čem budu psát. Rodina by vás měla přece vždycky podržet, ne?