Seděla jsem u stolu a jedla jablečný závin. Bratr obcházel stůl dokola. Ne že by to měla nějaký význam, ale momentálně se dostává do puberty, takže potřebuje vydat nějakým způsobem energii, která se skrývá uvnitř jeho neobjeveného já. Otec poklidně seděl na gauči a četl noviny, zatím co matka umývala nádobí. V jednu chvíli se bratr zastavil. Upřeně koukal z okna a pak prohlásil: „Tati, u andulek jsou chycené dvě myši,“ a hleděl na ně dál. Otec vstal, došel k oknu vedoucímu do části zahrady, kde je voliéra s andulkami, které otec objednal pro svou i bratrovu potěchu. Myši jim chodí na zrní, co padá od krmítka dolů, na zem. Proto tam otec s bratrem nalíčili asi deset pastí, ale dosud byly polapeny a následně utopeny pouze jedna dvě myši. Past, skládající se z dřevěného dna a železného pletiva, se nastraží tak, že se dovnitř položí kousek chleba či sýru. Myš má vlézt dovnitř a nabízený drobek sníst, čímž by se uvěznila na dně klece. Bohužel se myším daří nejen vlézt dovnitř, ale i vylézt ven, čímž ztrácí klec na účinnosti. Proto se celá moje rodina divila, když se na dně pasti objevily hned dvě škůdkyně. Pro otce to ale znamená špatnou předzvěst. Musí myši utopit. Ale to by je nejdříve musel vytáhnout z klece a tím pádem by se jich nejprve nesměl štítit k smrti. Strach, že mu myš vleze nejen na ruku, ale i na rameno, či dokonce hlavu, je opravdu nepřekonatelný. Bratr se potatil. Aby nemuseli myši topit hned, začali rozvíjet teorie o tom, proč ta druhá myš lezla za tou první, když musela vidět, že odtud není úniku. „Zřejmě to bude její sestra nebo kamarádka,“ mínil bratr. To, že by myš, podstatné jméno rodu ženského, mohla mít i samčí zástupce je třeba zcela opomenout. „Proč by tam ale lezla i ta velká?“ nedalo to otci, když uviděl starší myš natahující se dovnitř pasti. Bratr s odpovědí neváhal ani na chvíli: „Je to jejich matka, chce je zachránit.“ Natáhla jsem se pro další porci závinu. „No synu, pojď, musíme je utopit dřív, než stihnout vylézt,“ rozhodl otec. V tom utichla voda do této chvíle omývající nádobí a do ticha se ozvala má citlivá a naprosto naturalistická matka: „Musíte topit ty nebohé zvířátka? Podívejte, jejich maminka je chce zachránit. Hele, i tatínek se k nim už přidal. Chudáčci nevědí, jak jim pomoci. Mít dítě v pasti, taky bych nevěděla, co mám dělat. Vezměte si z nich příklad. Taková věrnost! Taková oddanost! Taková vzorná mateřská láska! A vy je chcete zahubit?“ Tyto věty pronesla silně revolučním hlasem. Bratr, pubertální přírodní katastrofa, se začal neskutečně hloupě křenit a tleskajíce poskakovat okolo stolu. Pak vypochodoval z místnosti jako pravý maršál zahajující bitvu. Ne, že by se těšil na setkání s „milovanými“ stvořeními, ale spíše proto, že chtěl matce odporovat. Otec se zastavil, nevěřícně hleděl do zdi a nepřítomně se usmíval. Matka nyní seděla na gauči a snažila se statečně nebrečet. Po nějaké chvíli otec odtrhl oči od zdi a šel topit. Když se za deset minut vrátili bratr i s otcem, poslušně hlásili: „Myš tam byla už jenom jedna, tak jsme utopili alespoň ji.“ Matka klesla v mdlobách na pohovku. Otec se jal přivést ji zpět k životu a bratr začal bezdůvodně mlátit do židle, na které jsem právě seděla. Vstala jsem a posunula se. Ale nejen fyzicky. Není snad věrnost a láska dostatečný důvod přežít a nechat žít?